10. DIGITÁLNÍ CÍLOVÉ FORMÁTY A PŘESNOST

Stejně jako u všech forem digitální techniky, digitální kódovací systémy podléhají neustálému vývoji. Diskuse o nejvhodnějších formátech pro zachování a uchovávání se bude dále vyvíjet. Bez ohledu na dostupné možnosti však lze při výběru cílových formátů použít několik zásad.

• Formáty na bázi souborů nabízejí větší bezpečnost a integritu dat i monitorovacích možností než formáty na bázi nosičů, které obsahují datové toky jako DAT, audio CD nebo Digital Betacam.
• Při přenosu obsahu na bázi digitálního nosiče (například z formátů kazet DAT nebo DV) musí výsledný soubor, pokud je to považováno za vhodné, zachovat schéma kódování původního datového toku. Není-li to vhodné, například pokud byla použita ztrátová a proprietární schéma kódování (viz kapitola 11) měla by být zvolena schéma kódování, která zachovají integritu originálu.
• Základní požadavek u libovolného formátu archivního souboru je, aby systémy kódování používané pro uchování byly veřejně definovány a nebyly majetkem omezeného počtu výrobců.
• Tam, kde existuje malá nebo žádná shoda společenství archivářů o volbě cílového formátu pro daný účel, musí pracovníci repozitáře zvolit formát, o kterém jsou přinejmenším relativně přesvědčeni, že dokáží podporovat jeho udržitelnost. To vyžaduje dostatek dostupných zdrojů, včetně odborných znalostí, stejně jako soustavnou širší podpora průmyslu pro daný formát.
• Úložiště musí zajistit, aby zvolený cílový formát zachoval minimální požadovanou kombinaci primárních a sekundárních informací.

Poznámka:

Hlavní kopie nahrávky pro uchování jsou obecně prováděny do cílového formátu, který se skládá z jediného souboru, ve kterém obalovací formát (wrapper) nese primární zvuk nebo informace o zvuku a obrazu spolu se sekundárními informacemi jako jsou nadpisy, titulky, časový kód a další pomocná data. V některých případech však mohou být sekundární informace přeneseny do takzvaných vedlejších (sidecar) souborů. Tento přístup není neobvyklý pro titulky nebo nadpisy, ale může být použit pro takové výsledné materiály, jako jsou nahrávací značky.

Pro zvuk se de facto stal standardem formát Broadcast WAVE (BWF). Tento formát oficiálně doporučuje Technická komise (viz IASA-TC 04, 6.1.2.1). Vysílané soubory WAVE, stejně jako všechny soubory WAVE, nemohou překročit 4 Gb velikosti a jsou omezeny na jedno nebo dvoukanálové stereo nahrávky. Pro zachycení většího množství zvukových dat a více zvukových kanálů definovala Evropská vysílací unie soubor BWF RF64 s maximální velikostí souboru přibližně 16 exabytů a s až 18 kanály.

Pro digitalizaci původních analogových zvukových nahrávek IASA doporučuje minimální digitální rozlišení 48 kHz vzorkovací frekvenci při délce 24 bitových slov za použití kódování lineární impulzní kódovací modulací (LPCM). V památkových institucích bylo všeobecně přijato rozlišení 96 kHz/24 bitů. Lepší přenos podpůrných částí zvukových dokumentů v současné době (viz kapitola 8) usnadní budoucí odstranění těchto artefaktů digitálním zpracováním signálu při vytváření kopií urených k uživatelské práci. Kvůli přechodovéu charakteru souhlásek musí být hlasové nahrávky zpracovány jako hudební nahrávky.

Když jsou primární informace u zvukových nahrávek desek a válečků zachyceny technikami bezkontaktního optického snímání, sama snímaná data mohou v sobě obsahovat řídící prvek pro uchování hlavní kopie, spíše než následně odvozený konvenční audio bitový tok.

V Paměťových institucích jsou cílové formáty pro hlavní kopie pro uchování pohyblivých obrazových snímků v raných fázích implementace. Pro video několik institucí používá variantu wrapper MXF standardizovaného společností SMPTE, s obrazovým signálem zakódovaným jako bezeztrátový komprimovaný formát JPEG 2000. Zatímco jiné instituce postupují vpřed s bezeztrátovým kódováním FFV1, nesoucí obrazový signál a doprovodné zvukové stopy ve wrapperu, jako je například QuickTime, Matroska nebo AVI.

Nejčastěji Paměťovými institucemi voleným cílovým formátem pro snímání kinemetografických filmů je DPX, standardizovaný společností SMPTE. Některé archivy současně zkoumají přístupy, které umožní přenos synchronizovaných zvukových a obrazových signálů ve stejném obalovém formátu (wrapperu) a/nebo možnost začlenit do něj i další údaje týkající se barev a tónů. Tyto průzkumy vyžadují přeformátování původně nahraných obrazových signálů DPX (a soundtracků) do master formátů k uchování, jako jsou například ty uečené pro video, např. bezeztrátový formát JPEG 2000 v MXF nebo FFV1 pro obrazový signál ve formátech QuickTime nebo Matroska.

Za určitých okolností nemusí být prakticky možné přenášet audiovizuální obsah. Může to být způsobeno specifickou vnitřní integritou, jaká se vyskytuje například ve videohrách, nebo použitím technologie ochrany proti kopírování. Budoucí přístup (a tedy uchování) může tedy záviset na emulaci původních operačních systémů a/nebo aplikačního softwaru.

Archivy mohou získat materiály ve formě souborů, jejichž překódování do archivních formátů může vést k nezvratným změnám v interpretaci obsahu. V takových případech je třeba vzít v úvahu autentičnost a příslib možností existence pokročilejších metod kódování v budoucnu. Archiv si může zvolit, zda si ponechá originální (získaný) soubor, stejně jako překódovanou verzi, která je považována za lepší volbu pro dlouhodobou možnost přehrávání, nebo jednoduše překódovat a uchovávat nové kopie a smazat originály. Druhá možnost se může vztahovat zejména na "okrajové" případy, jako jsou videoklipy, které byly shromážděny v rámci projektu sběru na webu.

Ve velmi dlouhém časovém horizontu se zdá, že další převody z jakéhokoli daného formátu budou nevyhnutelné. Pokud je to možné, repozitář musí proto zajistit, aby budoucí převody z jakéhokoli zvoleného cílového formátu tyto informace zachovaly.