7. ZÍSKÁNÍ OPTIMÁLNÍHO SIGNÁLU Z PŮVODNÍCH NOSIČŮ

Optimálního přenesení analogového signálu při dosažení absolutního minima poruch při přehrávání lze dosáhnout pouze moderním, dobře udržovaným přehrávacím zařízením, ideálně nejnovější generace. Při přehrávání historických formátů musí být objektivně zvoleny parametry přehrávání (například rychlost, ekvalizace přehrávání, formát stopy, typ stabilizace časové základny apod.) a vše musí vycházet na znalosti daného historického formátu.

Některá nastavení přehrávacího zařízení mohou být nezbytná, aby se přizpůsobila původním záznamovým charakteristikám a aby se optimalizovalo získání zaznamenaného signálu. Chyby azimutu jsou například obvyklé u analogových záznamů na magnetické pásky a mohou být opraveny pouze během přehrávání původního nosiče v procesu digitalizace. Obdobně musí být v okamžiku extrakce signálu minimalizován jev print-through související s úložením. Další nepatrné nepřesnosti při nastavení původní stopy pásky originální nahrávky mohou také způsobit značný nárůst chyb, kterému se dá předejít.

U videa je nejlepší kompenzovat některé typy výpadků během přenosu. Pokud je kopírován kinematografický film, může být některé poškrábání nejlépe odstraněno nebo potlačeno použitím kapalné lázně v tiskárně filmu během průběhu přenosu. Při přenosu digitálním skenováním, může stejný účinek mít použití specializovaných difuzních světelných zdrojů.

Aby se minimalizovalo možné poškození původních nosičů, musí být přehrávací zařízení pravidelně udržováno podle odborných standardů. Kalibrační média vhodná pro přehrávací zařízení musí být použita, jsou-li k dispozici, jak pro diagnostikování vznikajících problémů, tak při údržbě přehrávacího zařízení.

U formátů na digitálních nosičích mohou různé přehrávače nebo čtečky získat data ze stejného nosiče různými způsoby, z nichž ne všechny jsou schopny úspěšně upravit bitový tok pro přenos. Aby bylo možné vyhodnocovat a zjišťovat takové problémy, je nezbytné monitorovat chyby během přehrávání v reálném čase i hlášení chyb po vysokorychlostním kopírování. Přítomnost neopravitelných chyb, které byly zkopírovány do výsledných souborů určených k uchování, musí být zdokumentovány.

Formáty na digitálních nosičích mohou obsahovat různé typy informací v podkódu, tj. sekundární informace zaznamenané paralelně s primárním informačním bitovým tokem. Nekompatibilita mezi nahrávacím a přehrávacím zařízením může mít za následek nenačtení nebo nesprávné načtení těchto informací. Pochopení vlastností daného formátu nebo sbírky včetně informací v podkódu a definování minimální požadované kombinace primárních a sekundárních informací před jejich digitalizací má zásadní význam (viz kapitola 2).

Není vždy snadné posoudit správné parametry přehrávání pro daný analogový audiovizuální dokument, pokud chybí objektivní informace o parametrech formátu záznamu. Stejně jako v jiných oblastech historického výzkumu je použití opatrně vybraných aproximací v případě potřeby přípustné. V zásadě však musí být všechna taková rozhodnutí zdokumentována a je třeba se vyvarovat nezvratných kroků. Veškeré nepotřebné subjektivní zásahy musí být použity pouze pro přístup ke kopiím.

Poznámka:

Nevyhovující získání signálu z původních dokumentů je často důsledkem nedostatku odborných znalostí nebo použití nevhodného vybavení. Při přeformátování náročných materiálů je důležité nepodcenit důležitost dovedností a zkušeností technika, stejně jako dostupnost specializovaného vybavení. Optické zvukové stopy pro kinematografické filmy mohou být například velmi náročné na přenos a role vysoce specializovaného vybavení může být rozhodující.

Za určitých okolností může být vhodné použít vícevrstvý přístup k výběru parametrů přehrávání. To může zahrnovat digitalizaci a tvorbu hlavních souborů pro uchování bez ekvalizace přehrávání a použití ekvalizace buď při vytváření přístupových souborů, nebo jako softwarový proces v době přístupu.

Například tam, kde se považuje za vhodné provést jednorázový převod z filmu, je třeba nastavit výstup RGB tak, aby se z každého kanálu získaly maximální informace o barvě za účelem korekce vyblednutí barev bez použití jakéhokoliv ořezání.

Osvědčené postupy pro přenos kinomatografického filmu pro uchování jsou stále ve vývoji a některé špičkové specializované činnosti jsou vyvíjeny pod záštitou Akademie filmového umění a věd (AMPAS) a Společnosti filmových a televizních inženýrů (SMPTE). Tyto nové poznatky pomohou při standardizaci přístupů, které budou mít vliv zvláště na zachycení barvy a zastoupení tonální variace v původním filmu. Systémy, které implementují tento nový vývoj, však nejsou dosud široce dostupné a tento přístup ještě není zaveden v Paměťových institucích.

Systematické získávání informací z podkódu formátů digitálních nosičů jako metoda uchování užitečných sekundárních informací je stále široce opomíjeným tématem. To je z velké míry způsobeno neslučitelností podkódu formátů jednotlivých přehrávačů a rozhraní. Dosud jen málo (pokud vůbec nějaké) standardy byly široce přijaty pro další uchovávání těchto informací ve formátech na bázi souborů. Problémy s kompatibilitou se často vyskytují i při přehrávání zapisovatelných nebo přepisovatelných optických disků.

Principy popsané v této části jednoznačně platí tam, kde primární informace existují ve formě dokumentárních záznamů, ať už dokumentují umělecké výkony nebo jiné formy současnosti. V případě, že primární informace existují jako součást uměleckého díla, například v případě sochařského nebo instalačního umění, které má audiovizuální složku, může existovat další etický požadavek na zachování původních specifik reprodukce, a může se od těchto zásad odchýlit, aby zachytil záměry umělce. Dodržení záměrů původního tvůrce (tvůrců) může být nezbytné při výběru toho, jak mohou být tato umělecká díla nejlépe charakterizována v prostředí na bázi souborů.